Raná. Raná je úžasným místem pro plachtaření. V polovině sedmdesátých let přichází historický mezník. Na Ranou se stahují rogalisté. Rogalo nepotřebuje letiště a tak se jak v dobách první republiky létá na obou stranách kopce. Pilotům se daří prodlužovat lety. Svahování, díky ideálním podmínkám dlouhého kopce, přináší své ovoce. Kluzák je-li nesen dostatečně silným větrem zvedaným ofukováním kopce a pokud to pilot umí, opisuje před hranou kopce jakési ležaté osmičky. Podle pamětníků z Rané bylo nejhorší dostat křídlo na kopec. Trapézové trubky na ramenou, nadzvednutá hrazda pár centimetrů nad zemí a šlape se metr po metru. Jakmile foukne vítr, máte na zádech tunové letadlo. Zpocení a utahaní se v potu tváře drápete na kopec.  Ti odvážní postupně ovládají vrchol. Pod červeným světlem vrcholu, metr od větrného pytle postávají a čekají až to foukne. Pak stačí vzít trapézky na ramena, srovnat do horizontu, kouknout se odkud to fouká a rozeběhnout se. Tři, čtyři kroky a jste ve vzduchu. Let sám o sobě byl odměnou za dřinu. Všichni zcela zažili opojný pocit prvorepublikových plachtařů, jak uváděl dobový tisk. A několikrát byl fotograf svědkem leteckých karambolů. Když byl pilot blázen a vzlétl do špatných povětrnostních podmínek, kluzák se otočil proti kopci a bylo zaděláno na malér. Zlomené ruce, nohy a několikrát i smrt v přímém přenosu.

(lah)